fbpx

 

Byla jsem ještě předškolní dítě, když moje starší sestra přišla domů ze školy a přinesla nějakou špatnou známku. Zrovna u nás byla babička. Všichni doma se na ni mračili, zlobili a říkali, že se má stydět. Z předškolních let si toho zase tak moc nepamatuji, ale věta, kterou mi tehdy babička řekla, mi v hlavě strašidla po celý můj život. Řekla mi: Až ty budeš chodit do školy, budeš nosit samé jedničky! Ty nebudeš jako ta Maruška, co přinesla pětku! Takové naděje do mne vkládali! Bylo mi v té chvíli ségry moc líto. Přitom to byla moc šikovná holka a samé jedničky stále nosila…   

A pak jsem do školy začala chodit já. První třída pro mne byla časem, kde jsem se dostala se svým sebevědomím na samé dno nebo možná i níž. Učitelka, která nás měla, byla stará vyhořelá důchodkyně, která na nás mrňata spouštěla hrůzu. Připadala jsem si jako v pekle. Z očí ji šlehaly blesky a z úst lítala ostrá slova. Všichni jsme museli sedět jak pravítka s rukama za zády. Řvala na nás, že nic neumíme, jsme neschopní malí haranti, ať se vrátíme zpět do mateřské školy. Nebyla jsem schopná v té atmosféře cokoliv říct, soustředit se na práci, číst, počítat ani psát. Moje první psaní i kreslení byly pěkné matlanice. Spoustu škrtání a prodřené papíry. Kreslení továren a rudých hvězd nebo tanků mě ani nebavilo! Číst mi nešlo. Byl problém ze mne vůbec vyloudit zvuk. A když se něco podařilo, tak koktavě a s jistotou to bylo špatně! Musela jsem chodit na doučování čtení. Naštěstí k jiné učitelce. Ale výhra to taky nebyla. Nedala mi vybrat o čem chci číst. Vytáhla nějakou knihu o letadlech. Vůbec mě to nebavilo a technické věci mě nepřitahovaly. Možná kluky by to bavilo. Kdyby tak vytáhla knihu o zvířátkách… Takže mé čtení se nikam neposunulo… Bylo mi dávno najevo, že jsem nemožné a neschopné dítě. A pro mé rodiče to bylo hodně velké zklamání! Byla jsem neúspěšné dítě. Také jsem na prvním vysvědčení měla přes celý papír jednu velikou trojku. Horší známka se ani v první třídě nedávala.                                        

V dalších ročnících to nebylo lepší. Ale úlevou bylo, že už jsme neměli tu důchodkyni. Ale byla jsem outsider. Už se to se mnou vleklo. Nic mi nešlo. Doma jsem musela sedět za psacím stolem a učit se a učit se. Táta na mě často křičel a já jsem hodně času probrečela. Nikoho ani nenapadlo, že bych mohla chodit do nějakého kroužku. Byla to ztráta času, který jsem mohla spíš věnovat učení. A tak při učení jsem si potají kreslila. I když jsem šikovná moc nebyla, strašně mě to bavilo a přitahovaly mě barvičky. Znala jsem jen pastelky, tužku a fixy – ty tehdy byly vzácné. Později přišly vodovky a tempery. Vůbec jsem nevěděla, že existují ještě i jiné barvy. Jen ze zámků jsem si pamatoval, že se dá malovat ještě olejovými barvami.    Časem mi kreslení docela šlo. A ve škole jsem výtvarku měla moc ráda. Sice mě nikdo moc neocenil, ale byl to oddechový předmět. Při ostatních hodinách jsem si často čmárala po lavici. Byl na ni umakart a z něho to šlo zase vygumovat nebo umýt. A to se stalo takovým zlozvykem. Vždy, když byla nuda, ruka mi sama čmárala po papíře nebo po lavici…                                           

V šesté třídě jsme na výtvarce dostali zadání výkresu do nějaké soutěže. Mělo se to týkat ochrany přírody. Bylo jaro a rodila se mláďata. Tak to mělo být v tom výkrese malované temperami. Dala jsem si na tom fakt záležet. Ten obrázek se mi, myslím, vážně povedl. Vždycky jsem milovala přírodu a chtěla jsem ji zachytit tak krásnou, jakou opravdu byla. Nakreslil jsem pole, v poli mez s rozkvetlými šípkovými keři a mezi keři sedící bažantici na vejcích. Ze svých zkušeností jsem věděla, že se zvířata maskují, aby se ochránily před predátory. A tak i moje bažantice splývala s prostředím. Zdálo se mi to úžasné. Čekala jsem ocenění alespoň od učitelky, ale přišla sprška.“ Ten pták není skoro vidět. Co to má být? Je to málo barevný! Tak teda za tři.“ A do soutěže samozřejmě obrázek nešel. Byla jsem strašně zklamaná. Moc mě to zase srazilo ke dnu! Ta úča to vůbec nepochopila. Neví snad, že to je na tom krásné, jak se zvířata maskují?… Vzala mi radost. Byla jsem zklamaná. Neměla jsem už odvahu něco dalšího zkoušet. Ale pro sebe jsem si kreslila. Kolorovala jsem si dopisní papíry a vyráběla miniaturky s přírodními motivy. Jen pastelkami. Líbilo se mi, jak se barvy překrývají a občas jsem do toho jemně ďubkala fixou. A pak jsem je rozdával lidem, kterým jsem chtěla udělat radost. Nic mi nezbylo. Nic jsem si pro sebe nenechávala. A to mi i zůstalo. Jak něco udělám, někomu to hned dám. Proto nemám žádnou svoji sbírku.      

Po základce jsem šla na zdravku. Byla to volba mé maminky. Prý tam není ta matika. Lépe to zvládnu. Bylo to ale těžké. Ne zas tak to učení, i když také trochu. Byla jsem zapšklé dítě, které se vždycky stydělo, dítě se sebevědomím na bodě nula. A najednou jsem měla začít komunikovat s cizími lidmi – pacienty. Dodneška to sebevědomí hledám! Komunikuji s pacienty každý den a vždycky mě přepadne taková úzkost a znovu se nad ní povznáším a učím se mluvit a více si věřit. Posouvá se to k lepšímu, asi to mělo význam. Ale nikdo si nedokáže představit, co mě to dalo přemáhání a kolik mi to dalo práce a to znovu a znovu každý den…                                  

To už čas na výtvarno zmizel někam do hlubin minulosti. Snad jen, když se mi narodily děti, jsem měla potěšení s nimi tvořit, jak vyrůstaly. A pak už to byl kolotoč povinností, práce a naplňování potřeb členů rodiny. Už jsem si připadala jen jako robot. A když přišla další větší krize a byla jsem hodně na dně, přišla ke mně moje už dospělá dcera a zeptala se mě:  „mami, jaké jsi kdysi měla sny?… myslíš někdy na to, že bys dělala něco také pro sebe?… něco, co by tě těšilo, nabíjelo?… že by sis splnila nějaké sny?“ A pak se to začalo opět vynořovat z hlubin duše: výlety do přírody, krása barev, malování… ach, ale už to nedohoním, už jsem stará. Ale i když to není dokonalé, těší to duši, je to pohlazení a objevování…. jaké že jsou barvy?   … a techniky…  asi to nezvládnu,… ale to nevadí, v mém věku je to jedno, je to pro mně, nečekám, že ze mne bude akademik,  barvy léčí, těší, u nich se pěkně odpočívá… A nedávno jsem přišla na to, že i s tužkou to může být moc fajn… Děkuji Verunko, že jsi to ve mně zase probudila, moc díky…