Přeji krásný kreativní den, 😊

Velmi mě zaujala vaše nabídka k zaslání příběhu o bloku ke kreativním činnostem a já nemohu jinak, než vám napsat svůj příběh, který jsem zažila.

Není to nic vtipného ani to není blok ze školy, jak by se u většiny lidí mohlo stát. Za tento útlum si v podstatě mohu sama, protože jsem si nevážila sama sebe.

V mých 14 letech se mi rozvedli rodiče a já začala brát drogy. Když říkám drogy, tak tím myslím opravdu tvrdé drogy. Byla jsem vcelku kreativní človíček, který měl nápadů a chuti k tvoření více než dost. I přesto, že jsem již brala drogy, stále jsem se držela v realitě a přihlásila se na Aranžérku. Pro mě to byl nejvhodnější obor v tu dobu, nechtěla jsem nikam dojíždět a byl to jediný kreativní obor ve městě. Cesta k jeho vystudování byla více než trnitá, ale touha k tomu, mít toto vzdělání mě táhla tak, že i přes veškeré kopance, jsem ji dokončila. Jenže místo třech let, jsem tuto střední školu dělala sedm let. 😅 Nešlo o známky, měla jsem výborné známky, ale šlo o moji nedostatečnou docházku a přijímání autorit. Měla jsem s tím velký problém.

No, co na to říct. Co se odehrávalo pak? Našla jsem si přítele, který bral drogy také. Zpočátku to byl fajn vztah, ale později se začalo odehrávat (asi jako v každém vztahu, kde se berou drogy), že jsme se začali mlátit a být na sebe agresivní. Jako lidé jsme se úplně změnili a místo tvoření a života jsme řešili jen a pouze to, kde seženeme další drogy.

V tomto stavu mi vždy svitlo malé světýlko, a pokusila jsem se ke kreativitě a malbě vrátit, ale začala jsem se potýkat s týráním. V té době můj přítel mě začal šikanovat a pokaždé když jsem si vyndala papír a pastelky či barvy, začal se mi smát a nadávat mi, že jsem jako malé dítě. To samé když jsem vyndala knihu, nebo si pustila svoji hudbu. Možná to zní absurdně, ale tento muž mi začal rozkládat psychiku tak, že jsem se později ani neodvážila tyto úžasné potřeby vyndat. Byla jsem podrobena jeho vlivu.

A blok k tvorbě byl na světě.

Nechala jsem si toto provádět minimálně rok, dva, než jsem se s psychikou dostala na úplně dno. Neměla jsem kde bydlet, žádné přátele, rodinu jsem zradila a byla jsem již v podstatě mrtvá. Alespoň jsem se tak cítila.

Ani nevím, kde se vzala ta touha. Touha žít. Vím, že jsem tenkrát poprosila Boha, ačkoliv v něj, jako takového, nevěřím a proplakala jsem na ulici několik hodin. Vstala jsem a rozhodla jsem se začít se sebou něco dělat. Pomohla mi jedna kamarádka a moje maminka s bydlením a našla jsem si práci.

Odpustily mi a dali šanci na život.

Dnes je to osm let, co jsem z toho všeho venku, v podstatě svépomocí a až nyní, po osmi letech jsem se odvážila vzít barvy a plátno do ruky. Těch osm let jsem totiž pracovala na jiných blocích, které jsem z té doby měla. Jsem teď šťastná a vděčná za to, že mi bylo dáno žít a nikdy za to nepřestanu děkovat. Jsem připravená ze života dostat co nejvíc a zatím se mi to perfektně daří. Věnuji se všemu, co mě baví a nenechám se zastavit. 😊

Mám životního partnera, dceru 3,5 roku, střechu nad hlavou a mám co jíst. Někdo to bere jako samozřejmost. Já ne. Já si zažila i ten opak. Proto ta obrovská vděčnost.

Jsem ráda, že s vámi mohu sdílet svůj příběh a zkusím štěstí, ale když nevyhraji, nevadí. Já už vyhrála. 😊 Spokojený život.

Mám v plánu o celém tomto procesu napsat knihu. Mám zatím napsané úryvky. Kdyby vás to zajímalo.

Přeji krásný den a třeba se někdy uvidíme.

S láskou Štěpánka